Čtenáři, kteří pamatují, jak jsem se onehdá v říjnu 2008 rozohnil nad Clear Sky, teď možná nemohou dosti dobře pochopit, co mě vedlo k podtitulku v této recenzi. Jak to říci jednou větou – Call of Pripyat kombinuje to nejlepší z Shadow of Chernobyl a Clear Sky, a nám tak pod nos servíruje parádní dávku hratelnosti.

Původně jsem chtěl napsat, že se k nám pro změnu nedostalo lejno obalené biftekem, ale biftek obalený lejnem, přeci jen, technologie pokročily, a ty wow efekty, nad kterými jsme při vydání Clear Sky slintali, už se nám minimálně docela zevšednily. To naštěstí nemohu říci o zmíněné hratelnosti. Pokud vám v Clear Sky chyběla nelinearita a v Shadow of Chernobyl rozumné dialogy, při hraní Call of Pripyat vám poskočí srdce, kulky se sevřou a hra vás nepustí, dokud ji nedokončíte. Říkám rovnou, že jsem ji v zájmu brzkého zrecenzování hrál napůl v češtině a napůl v ruštině prohrané přes Google translator do angličtiny, což není úplně to, co bych si chtěl užívat u každého titulu. Ono totiž rozumět původně slovanským textům prohnaným přes překladač do jazyka germánského chce řádnou dávku fantazie, ale to v žádném případě není chybou tvůrců, na výsledný verdikt to proto nemá nijaký vliv.

Pokud jsem zmatené směsici jazyků z různých koutů světa správně porozuměl, přijíždíte na pláň mezi Černobylem a Pripjatí (tentokráte obydlené, děj se odehrává po prvním díle, nestíháte-li mě teď, upalujte hrát Shadow of Chernobyl!) coby příslušník armády, vyšetřující podivnou nehodu, kdy nad Zónou z ničeho nic havarovalo pět helikoptér. Toliko k příběhu. Podobně jako v Clear Sky, i nyní začínáte v té nejhnusnější lokaci celé hry, soudruzi z GSC mají na tyto začátky vysloveně talent. Konec plkání, přistoupím rovnou k změnám oproti předchozím dílům, nejprve k těm méně příjemným.

Nejvíce obtěžující novinkou je častá přítomnost takzvaných blowoutů, neboli náhlých změn počasí, které eliminují vše živé, co není schováno mezi čtyřmi pokud možno betonovými zdmi. Ze začátku se blowouty jeví jako zajímavé zpestření, přeci jen, jejich grafický efekt je vydařený a pamětníci si jistě vzpomenou, že něco v tomto smyslu autoři plánovali už pro Shadow of Chernobyl. Podruhé a možná ještě potřetí se vám blowout bude líbit, počtvrté už ale budete obracet oči v sloup a k ruce brát nedočtené noviny. Celá situace trvá odhadem něco přes minutu a věřte mi, v tu chvíli nemáte kromě vyčkávání moc co dělat. Vůbec nejlepší je, když si hra usmyslí, že vám zkusí blowoutem obohatit atmosféru ve chvíli, kdy plníte časově omezenou misi, případně když zrovna spolupracujete s dalšími stalkery. Časově omezená mise má totiž tendence skončit a přátelští stalkeři obdarováni IQ houpacího koně zemřít.

Nejsem si příliš jist, jestli to, co chci říci nyní, je novinkou, pakliže ale něco podobného bylo i v předchozích dílech, měli by se autoři docela stydět. Hovořím o poškození vybavení. Každý kus výzbroje (ať už se jedná o pistoli, pušku či helmu) má svou výdrž, ta používáním klesá a spolu s ní klesají i atributy. OK, řeknete si, to bylo už i v Diablu, holt jednou do několika hodin si člověk musel věci nechat za drobný poplatek opravit. Haha! Vážení, nic, ani blowouty, mě nedokázalo nasrat víc! Koupil jsem si kvér za třicet tisíc rublů (těsně před příchodem do Pripjati s několika desítkama splněných postranních úkolů, které mi HODNĚ vydělaly a i přesto jsem měl maximálně nějakých 120 tisíc, tak si můžete udělat obrázek, co jsem od zbraně očekával), u technika ho za dalších několik desítek tisíc nechal vylepšit na maximum (zlepšení poškození, přesnosti, atd.) a vypravil se do Pripjatě. To jsem nežral! Trvalo slabých patnáct minut, než byla puška natolik opotřebovaná, že se zasekávala doslova po každé ráně, mnohdy ani tu jednu ránu nevystřelila. Pocit, že se vám v baťohu válí nepoužitelná zbraň, za kterou jste dali polovinu svých financí, a i přesto musíte od nepřátel sbírat jejich ákáčka, není příjemný. A mohu vás ujistit, že za opravu takřka zničené zbraně dáte dobrou čtvrtinu toho, co jste do ní investovali. Netuším, co autoři hulili, ale chci to i s květináčem.

Přesuneme se ke zbytečné novince, za níž pokládám přítomnost hladu. Nejprve se vám bude zdát jako legrační nápad, později, až budete mít v inventáři dvacet baget, třicet konzerv a deset salámů, přičemž k plnému najezení bohatě stačí jediná konzerva, si budete nechápavě ťukat na hlavu. Příjemnou novinkou je minimalizování loadingů – celá hra je rozdělena na tři velké části, v každé strávíte slušných pár hodin čistého času, a nepočítám-li nahrávání uložené pozice, jediné okamžiky, kdy spatříte obrazovku Loading, jsou při přechodu mezi nimi.

Úkoly jsou na rozdíl od předchozích dvou dílů i docela zábavné, tuhle musíte osvobodit stalkera ze zajetí banditů, támhle zas „přesvědčit“ „kolegu“ (ano, ty uvozovky jsou u obou slov správně), aby přestal veškeré hrdinské činy a schopnosti přisuzovat sobě. A když už se vám zdá, že jste viděli úkoly všechny, dostanete se k vědcům, kvůli nimž musíte chodit do středů anomálií (pamatujete? Takové to náhlé pípání, výbuch či elektrický výboj a obvykle následující smrt?) a pokládat tam senzory. Ale zase si nemyslete, questy typu „dojdi do bodu A, zabij bandu mutantů, která poslední dobou sužuje osamocené skupinky stalkerů, a vrať se pro odměnu“ zůstaly, na druhou stranu, přispívá to realitě. Rozhodně však nepotěší přetrvávající absence vozidel, věřte mi, až budete po stošestasedmdesáté nuceni uběhnout tam a zpět několik kilometrů, začnete si kousat nehty i na nohou. Stejně nefajn je i inventář, stále se autoři drží na hranici 50, respektive 60 kilogramů, což je sice realistické, ale hraní to nijak nezlepšuje. Poznáte, o čem mluvím, až budete přemýšlet, jestli zahodit deset konzerv s jídlem, právě nalezenou skvělou zbraň, nebo polovinu munice.

Značného vylepšení se dočkaly i dialogy, sice se po chvíli povídání začnete setkávat s opakujícími se hláškami u různých postav, ale už tak považuji za skvělou věc, že i u obyčejného potulného stalkera máte více než desítku témat, o nichž hovořit. Když už zmiňuji potulné stalkery, dostávám se k další prima novince. Také vás vždy štvalo, že jste chodili po liduprázdných lokacích a jen občas natrefili na předdefinované NPCčka? Well, Call of Pripyat nastoluje „trendu“ konec. Prakticky v každé lokaci narazíte na skupinku obvykle tří stalkerů, kteří mají svůj vlastní režim. Hledají artefakty, občas se dostanou do přestřelky s nepřátelskou skupinou, po chvíli si sednou a jedí… je překvapivé, že i tento prvek hodně přispívá k celkovému oživení mrtvého světa (v Shadow of Chernobyl jsem měl nepříjemný pocit samoty neustále). Toto přináší další výhodu, dochází-li vám náboje, či víte-li, že stalkeři mají artefakt, který potřebujete, nic vám nebrání skupinku postřílet a věci jim jednoduše ukrást, nikdo se o tom nedozví.

Mile mě překvapila jedna věc, od barmana v prvním „městě“ (což je vlastně jen obydlený zrezivělý starý parník) jsem dostal za úkol přinést artefakt, nezapomněl ovšem dodat, že poslal více stalkerů, tak ať si pospíším, jestli chci být první. Dostal jsem se až na lokaci, kde se měl artefakt vyskytovat a zjistil jsem, že již byl nalezen, stalkeři, kteří ho našli, však byli ještě opodál. Zkusil jsem jej koupit, nabízeli mi ho ale za takové peníze, o kterých jsem si mohl nechat jedině zdát. Skupinu jsem tedy zabil, artefakt jim ukradl a došel za barmanem. Když jsem však chtěl další zakázku, bylo mi sděleno, že snad aby radši nikomu nic neříkal, protože minule se ani jeden stalker, kterým úkol zadal, už nevrátil. Libové. :-) Patříte-li mezi hráče, které značně roztrpčila Pripjať v prvním díle (tzn. rychle, rychle, běž lineární cestou, střílej vše, co se hýbe a mazej do Černobylu!), je mou milou povinností vás nyní potěšit – Pripjať je nyní brána jako plnohodnotná lokace se svými vlastními skupinami stalkerů, úkoly, obchodníky a navíc tentokrát se i můžete vracet zpět do prvních dvou lokací! Čiliže něco, na co jsme netrpělivě čekali už od ohlášení Oblivion Lost (mazáci vědí ;-)).

Jelikož je S.T.A.L.K.E.R. z východu, doprovází ho bohužel i řádka bugů (it’s not a bug, it’s a feature!), byť ne tak masivní jako dříve. Ačkoliv u některých si nejsem vůbec jistý, jedná-li se vlastně o bugy. Co byste například udělali, kdyby k vám někdo přišel v baru, snědl vám housku se salámem, vypil vodku a chystal se odejít? Nebo kdyby se vám někdo nakvartýroval domů, vzal vám léky, náboje, jídlo a pití, pokecal s vámi a odešel? Na Ukrajině je zřejmě podobné chování zvykem, neboť nikdo neřekne ani popel, ovšem ne, že by to vadilo. Bugy se nevyhnuly ani blowoutům, jednou se mi stalo, že z nějakého důvodu si hra „neuvědomila“, že už v krytu jsem (přestože mi chvíli trpělivě říkala, ať takto zůstanu), donutila mě vypít energy drink a následně pelášit do o nic lepšího úkrytu vzdáleného hezkých pár set metrů. Taktéž se setkáte s chybkami neodmyslitelně provázející celou sérii, tzn. prolínání postav skrz zdi, zasekávání spolubojovníků o rohy, neschopnost mutantů a zvířat vyšplhat na sebemenší šutrák (což vám dává poměrně nefér výhodu, kdy můžete monstra poklidně ostřelovat, zatímco běhají dokolečka pod vámi), až člověku vrtá hlavou, jestli si toho autoři během těch let doposud nevšimli.

A závěr? Nezajímá-li vás příběh předešlých dílů, zapomeňte na Shadow of Chernobyl, zapomeňte na Clear Sky, Call of Pripyat je kombinace toho lepšího z obou z nich s několika přidanými prvky. I přesto mi ale nezbývá, než udělit „jen“ 80%. Důvody? Nepřiměřená hardwarová náročnost (i lépe vypadající Oblivion mi na mém PC lítá jak z praku, zde není výjimkou mít i 15 snímků za sekundu), přetrvávající bugy a prakticky nulová znovuhratelnost. Pakliže jste však schopni zmíněné zápory překousnout, nemůžu jinak, než vám Call of Pripyat doporučit. Českou verzi u nás vydává Cenega a měli bychom se ji dočkat v letošním prosinci. A abych nezapomněl – hra není standalone, vyžaduje mít nainstalovaný alespoň jeden z předcházejících dilů, bacha na to!

Hodnocení: 80%