Nebylo co hrát. Úkosem jsem se podíval na obálku DVD z Levelu, na němž se tkvěla pestrobarevná malůvka ze hry Psychonauts. Přemýšlel jsem, zdali mám Psychonauty nainstalovat, stojí-li to vůbec za to. Nakonec jsem nainstaloval. Já bláhový! Že já vůl tuhle pecku neobjevil dřív! Teď vám se zarudlýma očima přináším mé dojmy. Připravte se na snůšku superlativů a vychvalování. Protože *takový* titul zkrátka zápory nemá.

Ve hře samotné se vžijete do postavy Razputina – nebo Raze, jak mu říkají přátelé – desetiletého chlapce s nadpřirozenými schopnostmi. Raz je synem cirkusáka, který jen nerad vidí, jak jeho dítko propadá svému daru a zároveň prokletí, a tak se snaží ho co nejvíce zapojovat do cirkusáckých aktivit. Razovi se samozřejmě pohrdání jeho schopnostmi nelíbí, rozhodne se proto utéci do tábora u Šeptající skály. Nemyslete si ale, že se jedná o prostoduchý letní tábor, kdepak, u Šeptající skály se totiž z dětí stávají Psychonauti – tajné jednotky bojující v jádru samotného zla – v hlavách všech padouchů a zločinců.

Na počátku hry se ocitáte u chatek ve zmíněném letním táboře a váš úkol je zatím jednoduchý – dojít na výcvik trenéra Oleandra – malého válečného veterána. A hned zde se dostáváte do první mysli. K úspěšnému získání psychobobříka je nutno projít doslova válečným polem. Právě procházení mozků jednotlivých herních postav je to, co z titulu Psychonauts dělá skutečně Psychonauts, každá mysl je zcela jiná – zatímco u Oleandra se ocitáte, jak už jsem zmínil, ve válce, jinde navštívíte diskofilní 80‘ párty, poté pro změnu pokřivené a paranoidní městečko plné tajných agentů, atd. Nebudu zde rozepisovat všechny mozky, akorát bych vám, kteří jste Psychonauty ještě nehráli, kazil překvapení.

V každé hlavě navíc můžete sbírat tzv. výplody – poměrně špatně viditelné obrysy různých věcí, jež si jejich majitelé představují. Pro představu – v mysli popisovaného trenéra Oleandra výplody nabývají tvaru armádních nožů, helem, letadel a mnohých dalších věcí spjatých s válčením. Tyto výplody slouží ke zvedání vaší hodnosti. Hodností je celkem rovná stovka, za každých pět až deset navíc odemykáte všelijaké bonusy. Na prvních úrovních dostáváte mnohdy nezbytné schopnosti typu pyrokineze či neviditelnost, později jejich vylepšení. Chcete-li se dostat na úroveň sto, stává se prakticky vaší povinností sesbírat ve všech myslích všechny výplody, zachránit veškerá emocionální těžítka a vysát mentální pavučiny (objevující se v místech mozkem dlouho nepoužívaných).

Skvělým bonusem za zachránění emocionálních těžítek (v každé hlavě je jich pět, celkem tedy padesát. Ano, mozků k prozkoumání je deset) jsou pak tzv. prvotní paměti – sbírka obrázků ukazující, jak ta která postava vznikala na designerském papíře. Kromě výše popsaných věcí se navíc v hlavách ještě objevují trezory, uchovávající v sobě nešťastné vzpomínky a tajné myšlenky, na které raději ani sám jejich majitel nevzpomíná. Tu a tam jsou memoáry skutečně dosti psycho.

Vnitřky hlav jsou ale jen částí celé hry. Při návratu do reálného světa letního tábora jej můžete celý (poměrně rozlehlý) prozkoumávat, sbírat tajné kartičky dále zvyšující vaši hodnost, indiánské hroty, jež zde slouží jako platidlo, ale hlavně speciální a unikátní objekty. Nasbíráte-li všechny (celkem je jich tuším 16), dostanete jak bonus, tak i zvýšení úrovně o osm hodností. A to se vyplatí. Rozhodně byste taktéž neměli opomenout příležitost pokecat si s různými charaktery – každý je nějaký, žádný z nich není nijaký. Všechny mají svou určitou osobnost, kterou si budete pamatovat ještě několik dnů po dohrání. Nedá se říci, kdo z nich je nejbizarnější, mně však nejvíce učaroval malý neforemný klučina, který musí na hlavě nosit speciální čepici, jinak lidem v okolí explodují hlavy.

Herní doba se pohybuje od několika do cca 15 hodin. Rozpětí je vskutku široké, pakliže hru dohrajete bez sbírání čehokoliv (což ale nechápu, jak někdo může udělat, připravíte se tak o minimálně polovinu zábavy), zabere vám hraní rozhodně méně než 10 hodin. Já se snažil získat hodnost 100, bohužel mi ale utekly dvě karty a několik výplodů, skončil jsem tak „pouze“ na úrovni 98, i přesto mi ale hraní zabralo bez pár minut rovných 15 hodin. A musím říct, že jsem se každou jednotlivou minutu bavil, Psychonauti nemají jediné hluché místo.

Jediným záporem je občas lehce haprující kamera, ale řekněte, která plošinovka (no, neremcejte, jak jinak byste Psychonauty popsali než slovy „akční 3D plošinovka“?) tímto negativem netrpí. Přiznám se, že nejprve mě hra doslova odrazovala až příliš barevnou grafikou a řekl bych i „dětskostí“. Když jsem později titul ukazoval rodině, několik jednotlivců se skutečně nad technickým zpracováním ušklíblo, jeden se navíc nechal slyšet, že grafika je „jak kdyby to namaloval někdo, kdo neumí malovat“. Ve hře sice nijak neobtěžuje (věřte mi, zvyknete si), ale většinu potenciálních hráčů právě zpracování prostě a jednoduše odradí. Neudělejte tu samou chybu. Sežeňte si Psychonauty (až do zhruba poloviny února je můžete sehnat za lidové dvě stovky spolu se sci-fi akcí Advent Rising v časopise Level) a dejte jim šanci. Vsadím cokoliv, že nebudete litovat.

(screenshoty přejmuty ze serveru gamershell.com)