Přiznám se bez mučení, že k sérii Silent Hill jsem se nikdy pořádně nedostal. Jistě, líbil se mi film, ale nikdy jsem nehrál žádnou hru ze série – jednak nemám rád herní horory a jednak mi tento žánr nikdy nijak neučaroval. Díl s podtitulem Shattered Memories je ale v lecčems jiný, a já si jej zkusil kvůli jedné konkrétní věci – psychologickému profilu, který vám po skončení hra nabídne. A ano, hrál jsem ji na mé PS2.


Hned po vložení disku do konzole se na obrazovce objeví červeně vytónované varování, že si o vás hra bude vést poznámky a že „hraje vás stejně tak, jako vy hrajete ji.“ A skutečně. Ale k tomu se dostanu. Vžíváte se do role Harryho Masona, otce sedmileté Cheryl. Vcelku pohodová jízda autem se ovšem promění v noční můru v okamžiku, kdy nezvládnete řízení a jízdu končíte v plotu u cesty. V plotu ohraničujícím poklidné městečko Silent Hill, městečko, jež z lidských návštěvníků absorbuje jejich vlastní temnotu a poskytuje jim podle toho hrůzy šité na míru. Po probuzení z mrákot zjišťujete vcelku zásadní věc – kde se nevzala, tu se nevzala, Cheryl není k nalezení. Ani v autě, ani pod autem a ani na volání nereaguje. Právě zde vstupuje do těla Harryho hráč a zhruba šestihodinová zábava je přichystaná začít.

 

Stejně jako v ostatních dílech, i zde se pohybujete na tenké hranici reality – většinu času se nacházíte v liduprázdném, poklidném (a dosti strašidelném) městě, tu a tam ale sklouznete za nepatrnou linku, vše okolo zmrzne a objeví se humanoidní, ale lidi nepřipomínající monstra. Zatímco dříve jste se mohli efektivně bránit, nyní nemáte na výběr a útěk se stává jedinou možností. Poklidné procházení městem, hledání sběratelských předmětů a především vaší Cheryl se tak mění ve zběsilý úprk. Žádné koukání doleva a doprava, jakmile vidíte dveře, okamžitě za ně; vyšlphat útes, seskočit, přeskočit prohlubeň, hlavně pryč z této děsuplné strany reality! Tu a tam na vás nějaký nepřítel skočí, ale naštěstí jej můžete setřást. Sice ne donekonečna, ale limit je natolik vysoký (což prokouknete dosti brzo), takže strach máte spíše z pocitu, že jste honěni, než že vám jde o život. Což ovšem na množství a intenzitě hrůzy nijak neubírá.

 

Hra je prošpikována zajímavými cut-scénami, které ale nic nevysvětlují, spíše vám naopak zamotávají hlavu, a já jsem si kolikrát brumlal pod vousy, cože se to zase semlelo. Úžasná jsou terapeutická sezení u psychologa, které fungují jako předěl mezi jednotlivými kapitolami. Chvíli odpovídáte na otázky (ano/ne), chvíli děláte různá cvičení (vybarvování obrázku, seřazování fotek podle toho, zda na nich dle vašeho názoru lidé spí, nebo jsou mrtví atp.). Po celou dobu navíc hra sbírá různé informace – na co se často díváte, jak se chováte v různých situacích a podle toho pak přetváří zážitek – některé budovy, do kterých se hráč, který hraje trochu jinak, například nedostane, a vy se zase nedostanete do jiných. Pokud si Silent Hill domyslí, že se třebas (v reálném životě) rádi podíváte na dno lahve, místo restaurace stojí na místě bar. V samotném závěru – což byl hlavní důvod, proč jsem Shattered Memories vlastně hrál – je vám pak poskytnut psychologický profil a pokud jste hráli poctivě dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, bude velmi přesný. Já se dozvěděl, že jsem v zásadě génius. ;-)

 

Zajímavým doplňkem je mobilní telefon. Potřebujete uložit hru? Vytáhnete mobil a v menu naklepáte Save Game. GPS? Není problém. Foťák? Jasně, navíc i s možností fotky ukládat na paměťovou kartu vaší konzole. Ve městě navíc nacházíte spoustu telefonních čísel, na něž můžete volat. Krom toho se vám postupně uloží kontakty na lidi, které v průběhu hraní potkáváte. A je vskutku velmi děsivé, když zatelefonujete slečně, kterou jste na vlastní oči viděli zemřít, a ona telefon zvedne a ještě vám vynadá, že zrovna spí a že jí máte zavolat později.

 

Silent Hill: Shattered Memories není vůbec špatná hra. Největším nedostatkem je zřejmě délka – v půl osmé večer jsem k PlayStationu sednul, v půl druhé v noci už jsem četl závěrečné titulky. Titul sice poskytuje znovuhratelnost ve formě sbírání předmětů a (v druhém a dalším hraní) a hledání UFO relikvií, ale upřímně si moc nedovedu představit, že bych si dnes večer zase k televizi čapnul a seanci si zopakoval. Jste-li fanoušky Silent Hillu, určitě doporučuji si tento díl pořídit. Pokud vás nicméně survival horory nelákají – přeci jen se nejedná o žánr pro každého – a Shattered Memories vás zajímá spíše kvůli psycho profilu, je podstatně levnější zajít si k reálnému cvokaři. ;-)

Hodnocení: 8/10