Když jsem nedávno v recenzi na Zombie Drivera zmiňoval střílečku Killing Floor, napadlo mě, proč nezrecenzovat rovnou i ji. Koneckonců, nahráno tam mám přes 30 hodin a stále mě to baví. Dámy a pánové, vítejte v recenzi na titul, jehož fanoušci se hádají do krve s hráči kolosu Left 4 Dead.

Ještě než ovšem začnu povídat o samotné hře, zmíním se jen v krátkosti o původu. Killing Floor vyšel okolo 20. března 2009 k zakoupení na Steamu – bez tří dnů přesně pět měsíců po vydání prvního dílu Left 4 Dead, což vedlo spoustu hráčů k nadávkám, jaká je to prachsprostá kopie. Abych nevystavil posměchu i vás, musíme zaplout do 15. srpna 2007, kdy Killing Floor vyšel volně ke stažení jako modifikace pro Unreal Tournament 2004. Správně. Vezmeme-li fakta do důsledků, Killing Floor není ani tak kopií Left 4 Dead, jako spíše Left 4 Dead kopií Killing Floor. Ale ani to by nebyla úplně pravda, až na zombie tématiku tyto dvě hry nemají příliš společného… a přesto jsou diskuze o tom, co je lepší, dějištěm tolika slovních přestřelek a hádek.

Dále bych se rád zmínil o faktu, že stejní autoři vyvíjeli poměrně povedenou realisticky zpracovanou střílečku z východní fronty druhé světové války Red Orchestra (původně taktéž jen jako modifikaci pro UT2004, později komerčně na Steamu), pakliže jste titul hráli, asi již víte, co zhruba očekávat. Killing Floor vás totiž v žádném případě neprovede hrou za ručičku, na začátku vás jednoduše vyplivne doprostřed bitevního pole a hráči, zkoumej. Důrazně proto doporučuji podívat se do nastavení a vypsat si někam na papír nejdůležitější neobvyklé klávesy – tzn. zahození zbraně, zahození peněz (nechcete-li být úplní držgrešlové a zároveň toužíte zvýšit šance týmu na přežití, budete tuto klávesu potřebovat častěji, než si teď nejspíš myslíte), voice menu a mnohé další.

Killing Floor je převážně multiplayerovou hrou (přestože nabízí i jakýs takýs singleplayer). Vyberete si jednu z obtížností, najdete server s dobrou odezvou a můžete se vrhnout do radovánek. Cílem je přežít předem daný počet vln zombáků (zde nazývaných Specimenů či také Zedů; nejsou sice zombíci v pravém slova smyslu, přesto se využívání tohoto pojmu nevyhnu), jejichž síla a počet se neustále zvyšuje. V první vlně se tak střetnete jen se základními potvoráky, kteří se na nic moc než pár facek nezmůžou, zatímco řekněme v polovině už běžně začnete potkávat šmejďáky s motorovými pilami, „vrhačemi ohně“ (ne, nevypadlo mi z hlavy slovíčko, vím, jak se píše plamenomet, o ten se ale nejedná), neviditelňáky atp. Poslední vlna pak přináší tzv. Patriarcha – otce a vůdce všech nepřátel, kvůli němuž si teprve zašpiníte trenky. V občance vám ale nestojí Superman, a tak máte po každé vlně možnost zajít za obchodnicí (o níž se ještě zmíním, vrozená dávka škodolibosti mi nedá), prohrábnout se jejím arzenálem a zakoupit něco kvérů. A že je z čeho vybírat – granátomety, několik druhů pušek, samopalů, raketomet… zároveň taktéž platí, že ne každý je s jednou zbraní účinný jako s jinou.

Každý hráč si totiž může mezi jednotlivými vlnami zvolit jeden ze sedmi perků, jimiž jsou Ostrostřelec, Medik, Komando, Demoman, Pyroman, Podpůrný specialista a Berserk (to nejlepší na konec, yeah). Každý z nich dostává do vínku různé schopnosti, přičemž každý z nich zároveň může levelovat. Začínáte pochopitelně na levelu 0, úrovní je u každé postavy šest. Nezdá se to jako příliš, nicméně obyčejnému smrtelníkovi zabere dostat všechny postavy na úroveň 6 hezkých pár měsíců hraní. Velmi chválím vlastnost, že i když máte zvoleného třeba Medika, povede-li se vám tu a tam headshot, trošku to vylepší Ostrostřelce; stejně to pak funguje u dalších charakterů, levelujete tak tudíž prakticky všechny zároveň. Musím podotknout, že právě levelování a Steamové achievementy dělají Killing Floor tak zábavným titulem, není nic lepšího, než sledovat, jak se plní progress bary a když už konečně dosáhnete dalšího levelu (s tím, že jak dlouho to zde trvá, se jedná o skutečné zadostiučinění) zkoumat, o kolik jste lepší.

Slíbil jsem zmínku o obchodnici, tady ji máte. Jak to říct a neurazit, bože, přísahám, že už jen teď, jak to píši, se nedokážu neusmívat od ucha k uchu. Obchodnice se totiž snaží hráči vnuknout myšlenku, že je strašně tajemná (pokaždé říká, že za chvíli zmizí, pak se objeví zase na jiném místě, nic o ní nikdo neví…) a sexy zároveň, přičemž u obojího je výsledek až vtipně mizerný. Sexy atmosféru se snaží navodit rádoby drsnými hláškami typu: „Mám ráda ty velké, vy ne?“ „Obchod je otevřený, pojďte a dostaňte mě!“ „Ani silák jako ty tohle neunese“, a to jsem vyjmenoval jen tři z mnoha perel. Hlášky postav, například při léčení parťáka („Stůj na místě, ty klaune!“ „Snažím se tě vyléčit, ne tě sakra polechtat!“ nebo „Snažím se tě vyléčit, ne tě oš*kat!“) působí tak, jak byly skutečně zamýšleny – vtipně a do celkového vyznění hry i docela sedí, ale ta obchodnice? Ta docela failuje. Sidorovich ze Stalkerské série by místo ní sedl jak prdel na hrnec, takhle si totiž představuji obchodníka v postapokalyptickém světě – nevypočítavý bastard, kterému jde hlavně o vlastní profit; především ale nemá sexistické hlášky, nad kterými hráč zůstane stát v němém úžasu a oči se mu zalijí slzami breku a smíchu zároveň!

Poněkud také pokulhává technické zpracování, holt stáří Unreal 2.5 enginu je již znát, a přestože se jej autoři snaží zakrýt různými filtry jako je zrnění či rozmazání, zkrátka ony hranaté tvary a neostré textury nepřehlédnete. To nicméně autoři částečně vynahradili perfektním soundtrackem (natolik perfektním, že jsem si z něj udělal Winamp playlist) z jedné půlky naložený ostrým a rychlým metalem a z půlky druhé stejně slaným a mastným technem (a ačkoliv nejsem fanoušek tohoto žánru, v Killing Floor se mi i tato hudba líbila opravdu moc). Další věcí, která stojí za zmínku, je dávka krve a násilí, jíž hra rozhodně nešetří. Nepřátelé padají k zemi v cákancích krve, bez problémů jim ustřelíte různé končetiny, granáty a rakety po nich zanechají jen vnitřnosti a mastné fleky, po zásahu do hlavy máte možnost prohlédnout si rozstřelený mozek… sadistická část hráčů si zde určitě přijde na své.

Kolem a koukolem vzato je Killing Floor perfektní zombáckou střílečkou, která by rozhodně neměla chybět v archivu jakéhokoliv milovníka online kooperativních akcí (žádný versus mód se nekoná, vážení). Grafické zpracování je sice již nějaký ten pátek za zenitem, je ale perfektně vyváženo skvělou hudbou, „dospělým“ laděním, ale zejména skvělou a dynamickou hratelností, která vás sevře, rozpumpuje krev do celého těla a na samotném konci vás pustí jakožto upocenou hromádku štěstí. Tak silný je zážitek z hraní Killing Floor.

Hodnocení: 9/10
Výrobce: Tripwire Interactive
Koupě a další info: Steam (14,99€ – cca 400 Kč)